Florbalová Šanghaj

Cesta na čínskou svatbu – Florbalová Šanghaj: 8. díl


Týden uteče jako voda, když člověk chodí pravidelně do práce. A když chodí do práce i o víkendech, jak jsme my z florbalového cechu zvyklí, tři týdny jsou pryč a člověk to ani nepostřehne. Tři týdny uběhly od mého posledního většího volna. První týden v říjnu byl totiž v celé Číně svátek a tak se údajně 700 milionů lidí v těchto dnech vydalo na cesty. Já nebyl výjimkou. Původní plány prozkoumat východní nebo jihovýchodní Asii vzaly za své jednak kvůli tajfunům a období dešťů, tak i kvůli neskutečně drahým letenkám, kdy se dalo z Česka letět do Japonska levněji než z Šanghaje. Ale hlavně kvůli tomu, že můj pas byl uložen na cizinecké policii, kde se mi po všech vleklých patáliích dostalo povolení k pobytu. Akorát jsem jim tam musel ten pas na týden nechat. Proto jedinou možností byla cesta po Číně. Vzhledem k tomu, že samotná Čína je skoro jako jeden kontinent, na výběr toho bylo spoustu. Přes pouště a Aladinovskou krajinu v provincii Sinjon a hory z filmu Avatar na jihu, to nakonec vyhrála provincie Hubei, pár set kilometrů západně od Šanghaje, kde se jeden z našich kolegů z práce ženil. „Jak lépe poznat místní kulturu, než na čínské svatbě někde na venkově?“ řekl můj bratr a tak bylo jasno.

Z práce nás do města Yinshan v provincii Hubei jelo celkem pět. Šefka Sindy vzala celou svou rodinu: své dvě děti a švédského manžela Edvarda. Hubei je prý známá pro své krásné hory a tak kromě svatby je v plánu i několika denní hike po čínských horách. Protože jsem ve svých zavazadlech do Číny dal přednost florbalovým věcem, vybavení na hory jsem si musel jít nakoupit. Několika denní tůra přece není jen tak. Mí čínští kolegové o tom mluvili jako o výšlapu na Everest. „Nesmíš to podcenit, hlavně správné boty jsou důležité a funkční oblečení!“ říkali a já si trochu nedůvěřivě přeměřil své šanghajské kolegy, kteří pravděpodobně nebyli výše než na některém z pár kopečků v okolí. Hold nevědí, že jsem kluk z Beskyd. Tuto geografickou neznalost jim ale promíjím.

Provincie Hubei, Čína Provincie Hubei, Čína

První den svátku tak vyrážím autem se Sindynou rodinou na 700km dlouhou cestu. V Šanghaji najedeme brzo ráno na dálnici a prvních 100km jde opravdu hladce. „Paráda“ říkám si a počítám s tím, že se stodvacítkou na místních dálnicích i s přestávkami, budeme na místě za pohodových 7 hodin. Doprava však postupně houstne, auta zpomalují, dokud se kolona úplně nezastaví. Oba pruhy stojí a čínští řidiči čím dál častěji nacházejí cestu v odstavném pruhu. První dvě auta spustí lavinu a ze dvou stojících pruhů jsou náhle tři. Nikdo se nikam nedostane. Cesta se nehýbe desítky minut, a že to lepší nebude, si člověk uvědomí, když postupně z aut vylézají celé rodiny. Ty se rychle schovají, když se auta na pár metrů rozjedou, ale pak jsou zase všichni venku. Situace se několikrát opakuje a po hodině už opět jedeme pro dálnici přiměřenou rychlostí. Podobnou kolonu si však ten den dáme ještě asi desetkrát. I já si dám pár procházek po čínské dálnici. V Česku jsem se nikdy takhle volně po dálnici neprocházel. Po sociálních sítích se ten den šíří videa, jak lidé na dálnicích hrají badminton nebo grilují.  Zajímavé projevy čínské nátury se dočkáme taky na benzínce. Je večer, aut jsou tisíce, ale na benzínce na odpočívadle fungují jen dva stojany, které navíc obsluhuje jen jedna paní. Samotného vás tankovat nenechají. Paní si počíná bravurně a plní jednu nádrž za druhou. I tak to ale trvá dlouho a čekáme v řadě více než hodinu. Neustále se do popředí řady snaží předběhnout některá auta. Když na chvilku zaváháte a necháte malou mezeru mezi svým autem a autem před sebou, hned se tam někdo nacpe. Jedno černé Porsche se rozhodne celou řadu rovnou přeskočit a začíná se tlačit před auto, která má být jako další na řadě. Nevěřícně koukám, že si to Číňané nechají líbit a s Edvardem se shodujeme, že v Evropě by za tohle dostal řidič přes držku. V Česku určitě a v Havířově jakbysmet. Roli šerifa spravedlnosti bych vzal na sebe, ale v zemi, kde každý druhý dělá Kung-fu jsem si to rozmyslel. Navíc jsem mámě před třemi lety slíbil, že se už prát nebudu. A slib držím, mami!

Nakonec po 22 hodinách máme 700 kilometrů za sebou. Jsou asi tři ráno a jsem z celé cesty naprosto hotový. Druhý den se probouzím v domě od rodičů jednoho z našich spolupracovníků, který je taky z Hubei a náš ženící se kolega je jeho kamarád z dětství. Dům je v podstatě na samotce v horách nedaleko malého městečka. Tady teprve poznávám tu pravou Čínu. Prašné cesty plné obrovských děr, volně pobíhající psi a obchůdky se samými tretkami. I přes to je pozoruhodné, že všechny domy jsou buď nové, nebo nově opravené a kromě náklaďáku jsou všechna auta nová.

Počasí svatebčanům nepřeje a hustě prší. Na svatbu dorážíme s mírným zpožděním. Špiním své oblekové boty čínským bahnem a schovávám se pod plachtou, která byla napnuta, aby chránila svatební hosty před deštěm. Obřad je venku na dvoře domu ženichových rodičů. Je to prostý dům, ale jako kdysi v Česku, vícegenerační a tak je veliký. Novomanželé jsou oddáváni na pódiu. Oblečení jsou v západním stylu. Ženich má oblek a nevěsta bílé šaty. Celé to vede jedna čínská paní, která neustále křičí do mikrofonu. Číňané jsou celkově hodně hlasitý národ. Slovům během obřadu sice nerozumím, ale svatebčany po chvilce na pódiu doplňují i jejich rodiče. Několikrát svým rodičům děkují a pak děkuji i rodičům svých protějšků. Svazek je stvrzen přípitkem. Úsměv na rtech mi vykouzlí poznání, že pro takovou příležitost je zvolena Coca-Cola. Totální globalizace už i v Číně. Následuje slavnostní oběd a obligatorní focení s místními, kteří příliš mnoho bělochů v okolí nestřetnou. Naštěstí jsem si už vychytal univerzální úsměv na fotky a tak ochotně pózuji.

Čínská svatba Čínská svatba

Jídlo je vynikající a proléváme ho s místními čínskou pálenkou. Edvard musí bohužel řídit a mí kolegové pijí jen symbolicky. Společenské povinnosti tak zůstaly opět na mě. Připíjím s tetičkami a bratranci ze všech kolen a postupem času vůbec nevadí, že neumím čínsky. Je ale teprve odpoledne a tak jen ve vší slušnosti.  Následuje přesun na hotel u čajových plantáží a termální koupaliště. Den je završen velkou večeří v hotelu. Veselíme se a připíjíme na novomanželé. Pokud je mi známo, vše proběhlo bez ostudy.

A o stanování s Číňany zase příště.

Komentáře

Florbalová Šanghaj
Cesta do říše středu – Florbalová Šanghaj: 1. díl
Florbalová Šanghaj
V Číně, tentokrát už na vostro! – Florbalová Šanghaj: 6. díl
Florbalová Šanghaj
Sportovní restart – Florbalová Šanghaj: 3. díl
Zatím nebyly přidány žádné komentáře