Je tady nový den a já se prodírám moskytiérou ven z postele. Všichni už jsou na nohách a na stole je připravena snídaně – toustový chléb s máslem a čaj. Po společné snídani proplácím Joremovi půjčení auta, se kterým pro mě v pondělí přijel. Cena půjčovného a projetý benzín za celkově osmihodinovou cestu v přepočtu činí asi 1800 Kč. Svoláme všechny děti a konečně přichází má chvíle, a sice předání věcí, které jsem přivezla. V tašce se skrývají hračky, školní potřeby a oblečení, které si oblékají hned nadšeně na sebe. Tahle chvíle byla opravdu hodně emotivní a pro cíťu, jako jsem já, bylo docela těžké udržet slzy na krajíčku. Přála bych všem těm, kdo něčím přispěli, prožívat tyto momenty se mnou, když za vámi jednotlivě chodí každý z těch drobků, obejme vás a poděkuje.
Na sváču máme avokádo, které se tu jí ve velkém a je to úplně něco jiného než ti nezralí jedinci ze supermarketu, na které jsem zvyklá. Poté jdeme s dětmi na procházku po okolí, po chvíli chůze potkáváme sousedy a já se poprvé cítím jako Evropanka v Africe! Někteří místní na mě z dálky pokřikují “hello, hello“ a jiní zase jen civí s otevřenými ústy, připadám si jako ta největší pouťová atrakce. “Mým“ dětem tahle pozornost dělá očividně dobře, jelikož mě křečovitě drží za ruce a vedou si mě jako hračku. Při pohledu za sebe se kapku zděsím, tvoří se za mnou pěkná řádka místních dětí, které se rozhodly se k nám při procházení připojit. Neustále se chichotají při všem co řeknu a udělám. Než dojdeme zpátky domů, je mi v zádech asi 15 cizích dětí plus ty naše, hotový Májový průvod. Když mě uvidí Joram, rozesměje se a hned si nás fotí. Tak co teď? Mám před sebou kupu dětí, které na mě civí a čekají na můj další krok. V tu chvílí mě napadne, že mi má kamarádka přibalila s sebou bublifuk, skvělé! Konečně mají mí obdivovatelé jiný střed zájmu a asi by těžko někdo uvěřil, jakou radost mají z poletujících bublin kolem nich.
Za pár desítek minut přichází oběd, na který nám dvě nejstarší dětí uvařili polévkové nudle, něco jako zeleninové lečo a k tomu přikusujeme avokádo. Je to kupodivu opět moc dobré! Tohle jídlo však mám pouze já a další dva dobrovolníci, ostatní se musí zase spokojit s velkou miskou rýže. Po obědě jdou děti spát a my, po chvilce odpočinutí, míříme za dům na dvůr něco dělat. Tím MY myslím mě, Jorema a dobrovolníky, Kate a Hanga, manželský pár, který vyjel na líbánky cestovat po východní Africe.
První věc, která je na listě “must do“ je vykopat a zprovoznit odtok odpadu z toalety a sprchy, takže bereme do ruk lopaty a rýče a jdeme se pořádně ušpinit! Čas letí jak splašený a je tady večer. K večeři máme smažené brambory, avokádo a zeleninovou omáčku. Dnes jsem se dozvěděla, že dvě z našich dětí jsou nakažené HIV, uvažuji kdo z těch chudáčků to asi je, nakonec ale dospěji k názoru, že to raději vědět nechci..
Toto všechno se stalo hned v úterý po příjezdu. Od té doby se však přihodilo už spoustu věcí, tak nebojte, postupně to všechno sepíšu a hodím to sem!
PS pro všechny, kdo jste darovali věci:
Mám videa i fotky z předávání. Jsou to opravdové dojáky a určitě chci fotky doručit. Musíte však ještě vydržet, až si seženu počítač a fotky budu moct zkopírovat.
Patricie Švůgrová
Komentáře
Od mala jsem věděla, že chci alespoň na chvíli odjet a pomáhat dětem v zemích, kde to opravdu potřebují. Už jsem zažila Východní Afriku a uvidíme co bude příště.