Florbalová Šanghaj

Jak se pozná kultura – Florbalová Šanghaj: 4. díl


Moje teta z Brna vždycky říkala „kultura národa se pozná podle hajzlů“. Tohle moudro podle všeho platí. Když jsem byl v Koreji, záchody odráželi jejich smysl pro čistotu, řád a bezpečí. Veřejné záchody byly na každém rohu, vždy čisté a zdarma. Česko je takový most mezi západem a východem a tak u nás najdeme jednak toalety západního stylu, kterou jsou většinou v moderních nákupních centrech a pak stylu východního, k nalezení především v metru, kdy se vás paní v malém okýnku dotáže, zda se chystáte na malou či na velkou a pak vám za nějaké ty drobné odmotá kousek papíru, abyste si šli ulevit na místo bez zámku, které od dob vzniku nikdo neuklízel. Pro zájemce doporučuju například toalety stanice metra Radlice. Čína vám v tomto o sobě také dost řekne. Jejich pojetí je prostě starej se sám. Důstojné toalety nenajdete většinou ani v moderních nákupních centrech a místa staršího rázu rozhodně nedoporučuji.

Avšak každý, kdo někdy více cestoval, ví, že v těch věcech si ne vždy může vybírat. V pondělí jsme vyrazili na mou první cestu za florbalem mimo Šanghaj. Jeli jsme do města Nantong, asi 90 kilometrů severovýchodně od Šanghaje. Firma jednoho z našich šéfů tam pořádala sportovní tábor pro děti a my jim měli zorganizovat florbalový turnaj. Moje kolegyně Joy, která chce mít vždy vše přesně naplánováno, už týden předtím strašila, že bychom si měli udělat detailní plán, jak to celé proběhne. Myslím, že můj styl práce, kdy se opírám o své dlouholeté trenérské zkušenosti a schopnost improvizace a plánování ve stylu „vše mám v hlavě“, ji úplně nevyhovuje. Zvláště v Číně, kde je nesmírně přezaměstnáno, ji děsilo, že jsme na pořádání turnaje jen tři. Oni jsou tady totiž zvyklí mít na vše milion lidí. Příkladem můžou být fastfoody. Třeba v místním KFC stojí za pultem asi 8 pikolíků, ale pokladna funguje jen jedna a každá objednávka trvá, jako kdyby i místní neuměli čínsky.

Vyrazili jsme v pondělí odpoledne autobusem z Transport Hub Hongqiao. Tohle autobusové nádraží bylo asi 3x větší než pražské letiště. Je asi fuška dopravně obsloužit 26ti milionové město. Cestovat tady autobusem není nic pro slabé povahy. Musíte se smířit s tím, že váš osud je v rukou řidiče a stresovat se chaotickým a nebezpečným provozem na místních komunikacích prostě nemá cenu. Poté co jsme večer dorazili do Nantongu, pozvala nás náš šéf pan Tao Tao na večeři. Jedli se místní mořské specialitky a bylo tradiční čínské víno, které má asi 50% alkoholu. Číňani docela rádi popijou. Nám, co se čínsky nedomluvíme, to ale nevadí, protože po pár sklenicích vína si i s Číňanem člověk náramně dobře popovídá.

Druhý den nás už čekala práce. Nestávalo se mi úplně nejlépe, ale o to více chuti jsem měl ukázat místním dětem, jak to u nás hrajeme. Dostali jsme k dispozici tělocvičnu a dopoledne jsme florbal ukazovali táborovým instruktorům. Odpoledne jsme dětem vysvětlili florbalové základy, rozdělili do týmů a nechali turnaj běžet. Obavy, že tři lidé budou na takový turnaj málo vzali za své a dokonce se mi ho podařilo zmanagovat tak, že jsem nedělal vůbec nic. Tak se rozdává práce.

Vše klaplo a děti a byly spokojené. V mezeře v našem programu nás místní nalákali na obchod s levným oblečením. Alespoň tvrdili, že to je obchod. Naložili nás do auta a vezli směrem k industriální zóně. V Nantongu se totiž šije oblečení, které se pak vyváží do Japonska a do zbytku světa. Prý se tam dají pořídit značkové hadry i 20x levněji než normálně. V autě se mi připomnělo, že tvrdý alkohol mi druhý den vždy umí rozhodit zažívání. Začal jsem se na obchodní centrum s oblečením docela těšit, abych si tam mohl odskočit. Cesta začala být proklatě dlouhá a já poněkud nervóznější, když místo obchoďáku jsem viděl tovární haly a sklady. Z obchodního centra se vyklubala fabrika, kde se to vše šije. No můj dotaz, zda je zde toaleta jsem sklidil celkem nepochopené pohledy a tak jsem se vydal na průzkum sám.

Objevil místa, kde se šije vše to, co tak rádi nosíme a není to úplně pracoviště, kde by se Evropanovi chtělo pracovat. Asi byla zrovna přestávka, když většina švadlen a švadleňáků spala na zemi. Avšak toaleta nikde. Už jsem byl docela zoufalý, ale v naději mne drželo to, že i tito dělníci někam přece musejí chodit. Nakonec mi jedna ze švadlen poradila cestu ke spáse. Popisovat detaily nebudu, ale říkám vám, že na toaletu někde, kde se šijou čínské hadry asi za dolar na hodinu, prostě nechcete. Moji tetu by čínská kultura opravdu neoslovila.

Značně v lepším rozpoložení jsem byl poté zaveden do místnosti, která byla plná hromad oblečení, ve kterých se mí kolegové s chutí prohrabovali a hledali značkové kousky. Za pomoc místní švadleny jsem se rozhodl taky něco koupit a přispět tak místním tvrdě pracujícím lidem. Koupil jsem asi 5 triček a jedno vycházelo na méně než 40 korun.

Obohaceni o tento kulturní zážitek jsme se večer vraceli zpět do Šanghaje. Cesta zpět se už jevila poněkud bezpečněji. Možná jsem si už na čínské cesty zvykl.

Turnaj jsme si osobně vyhodnotili jako úspěch a doufám, že v sedmimilionovém Nantongu florbal taky rozjedeme. Nyní však pracuji na projektu první mládežnické ligy v Šanghaji. Po dávce přesvědčování, že místní florbal ligu pro svůj rozvoj potřebuje, a že i s našim počtem zaměstnanců to půjde, jsem se stal oficiálně šéfem pro organizaci naší ligy. Příští týden máme setkání s týmy, kde jim předložím své návrhy a doufám, že se jich do naší ligy přihlásí co nejvíce. Bude to zajímavý ročník, ale pokud to zvládneme, věřím, že nastartujeme něco, co tu přetrvá a vyvine se v něco opravdu velkého. Asi mě pohltil ten pověstný budovatelský duch, který je v Číně, kde všude rostou nové a nové výškové budovy, na každém rohu. Držte mi palce.

Doporučujeme přečíst si také předchozí články ze série Florbalová šanghaj.

Komentáře

Florbalová Šanghaj
V Číně, tentokrát už na vostro! – Florbalová Šanghaj: 6. díl
Florbalová Šanghaj
Cesta do říše středu – Florbalová Šanghaj: 1. díl
Florbalová Šanghaj
Shánění bydlení po čínsku – Florbalová Šanghaj: 7. díl
Zatím nebyly přidány žádné komentáře