Češka v Ugandě

Pravý ugandský den v sirotčinci – Češka v Ugandě: 4. díl


Před pár dny jsem s Joremem vyrazila do města Jinja. Ve městě jsem si chtěla pořídit místní sim kartu s internetem, abych mohla být v kontaktu s domovem, jelikož cena sms do ČR je 15 Kč a minuta hovoru vyjde na neuvěřitelných 69 Kč. Mít přístup k internetu tak pro mě byla jasná volba. Po stopnutí taxi, tedy dodávky o 12 místech k sezení, usedáme a hurá do víru velkoměsta. Taxíky tady praskají ve švech a v jednu chvíli je nás uvnitř 20 osob a 1 slepice. Když už projíždíme centrem města, Joram zavelí a my vystupujeme do „džungle“. Cena za dvě osoby a cca třičtvrtěhodinovou jízdu činí 4 000 Ugandských šilinků (UGX) tedy 28 Kč.

Město je pro mě opravdu džungle. Je tu spousta lidí, z každého rohu hraje hlasitá hudba a boda boda (taxi motorky) mezi námi nebezpečně kličkují. Držím se Jorema jako klíště a jsem mu v patách. Po chvilce narazíme na prodavače sim karet, nabízí mi simku se 100 MB internetem a 20 minutami volání zdarma za 9 000 šilinků (63 Kč) – i když si později všímám, že na obalu je cena 2 000 šilinků. Nevadí, bylo nakoupeno a teď si jdeme nabít telefony do internetové kavárny, kde se platí 1 000 šilinků (7 Kč) za půl hoďky surfování.

Zpáteční cesta je opět ve stylu tělo na tělo a je kupodivu o 1 000 šilinků levnější než cesta tam.

Se sim kartou zjišťuji, že je super být opět v kontaktu s domovem! Začínám si tady sice zvykat, ale dny už mi splývají, je to tady docela monotónní.

Život Češky v Ugandě

Jak vypadá pravý ugandský den v sirotčinci a co jíme?

Vstáváme kolem osmé hodiny, někdy je na snídani pouze čaj a někdy i něco malého k snědku. Přes poledne si hrajeme s dětmi, pro které jsou poslední dny největší radostí omalovánky, které jsem přivezla. Poté přichází čas oběda, kdy se podávají klasicky jen fazole s rýží a někdy kousek avokáda. Po obědě nastává minimálně hodinka klidu a pak se buď pracuje kolem domu anebo jdeme s dětmi na procházku po okolí. K večeru si jdu dát open air studenou sprchu a těsně před spaním si naplníme bříška večeří. Ta má se liší od té, kterou mají děti. Pro mě uvaří většinou vaječnou omeletu nebo smažené brambory, ale děcka mají opět jen rýži. Pro mě nepochopitelné, že se jim každodenní pojídání rýže nezprotiví. A když se jich zeptám, jaká byla večeře, vždy odpoví, že skvělá! Nenechají ani drobeček zbytků a to mají fakt slušnou nálož jídla. K porovnání si vemte své děti nebo si vzpomeňte na sebe, když jste byli malí. Pokud se stalo, že jste odevzdali prázdný talíř, byl to pomalu důvod k oslavě a tady je to úplně jinak. Ve chvíli, kdy už mám i já dost, tak své zbytky rozdělím mezi ty mé čokoládové špunty a oni jsou za to hrozně happy. Joram říkal, že tyto děti nikdy neřeknou “ne“, když se jedná o jídlo a dokážou sníst neuvěřitelné porce, což ale není zrovna dobré pro jejich mini tělíčka.

Po večeři, kolem deváté hodiny, se ukládáme ke spánku. Kate a Hang odjeli a mně je z toho nějak smutno,  jsem teď tady úplně sama a hlavou se mi honí myšlenka, co tu vlastně dělám… Něco se ve mně s jejich odjezdem zlomilo a já bych nejradši byla doma. Po pár desítkách minut si ale tyto černé myšlenky vytěsním z hlavy a beru do ruky můj vánoční dárek, průvodce východní Afriky. Začínám tak listovat a hledat, co bych mohla o víkendu podniknout a zase získat nový dech. Vítězem jsou vodopády Sipi. Údajně nejkrásnější vodopády v Ugandě, tak je třeba to zhodnotit! Jen menší háček je vzdálenost. Cesta mi má zabrat kolem 4 hodin taxíkem.

O vodopádech Sipi pro vás připravuji další článek! … abych vás však trochu navnadila, přikládám dvě fotky z tohoto krásného víkendu u vodopádu.

Patricie Švůgrová

Život Češky v Ugandě Život Češky v Ugandě

Komentáře

Češka v Ugandě
Cesta a mé první africké krůčky – Češka v Ugandě: 1. díl
Češka v Ugandě
Můj nový domov – Češka v Ugandě: 2. díl
Češka v Ugandě
Jak reagovaly děti na nové oblečení a hračky? – Češka v Ugandě: 3. díl