Češka v Ugandě

Překonala jsem první horečku – Češka v Ugandě: 6. díl


Tak už došlo i na mě. Lehla jsem s teplotou a modlila se ať to není nic vážnějšího, než nějaká chvilková zrada mého organismu. Začalo to už předešlý den, kdy jsem se vydala do města nabít kredit a najít internetovou kavárnu, abych mohla domů poslat videa a fotky z foťáku. Stálo mě to hodně nervů a nemělo to konce ani při cestě taxíkem domů, jelikož najít správné taxi a vysvětlit řidiči, kde chci vysadit, je skoro nad mé síly.

Můj nynější domov, Wainah, není ani na Google maps! A to je co říct. Byl už podvečer a tma se každou minutou blížila a jak už víte, není tady elektřina, tzn. žádné pouliční osvětlení, tzn. mou osobu beznadějně ztracenou a bloudící ve tmě někde, bůh ví kde… Štěstí ale stálo při mně a já dorazila domů za šera a do 15 minut byla tma jak v pytli. Čekalo mě vřele přivítání od dětí, i když si nejsem úplně jistá, jestli viděly radši mě nebo chipsy, o které mě poprosily.

Sotva, co jsem dorazila domů, mě začal bolet žaludek a tak jsem si šla bez večeře raději lehnout. V noci jsem se vůbec nevyspala a ráno bylo ještě horší, to už jen při pouhém stání, se mi točil celý svět a bolela mě každá kost v těle. Po dopoledním polehávání si jen tak ze srandy změřím teplotu a vyskočí na mě teplota 38,2. Sakra. Ok, není prostor na hrdinství, tak otevřu svůj pytlíček s léky, který jsem nechtěla NIKDY otevřít, a hodím do sebe půlku Paralenu. Usnu a po pár hodinách se nestačím divit, co se tady děje za změny. Za prvé přibyly 2 děti, tentokrát vlastní dcery od Jorema, šestiletá Sheina a čtyřletá Trisha. Za druhé z čista jasna se tu vyskytla nová dobrovolnice. Jmenuje se Amandine, je jí 24 a pochází z Belgie.

Amandine dorazila z Keni, s námi pobude týden a pak razí do Rwandy. Jsem nadšená, že už tady nejsem sama! To mi vlilo trošku novou krev do žil a večer je mi už mnohem líp. Následující den už po teplotě či bolestech ani památky. Uuf. Tak jsem jsem si to tímto odbyla až do konce mého pobytu. Můj jediný problém jsou teď rudé štípance od nějakých krvežíznivých potvor, které mám po celém těle a hrozně svědí. Kazajku na mě! Od teď, doposud opomíjený repelent, se stává mým nejlepším kamarádem.

Chovaní a vztahy mezi dětmi se od minulého týdne docela změnily a některým věcem tady přestávám rozumět. Snad se mi to brzo objasní a příště bych ráda o tom napsala pár řádků a blíže vám představila každé z dětí.

PS: Amandine se už začíná nudit, takže plánujeme výlet na opičky do pralesa Mabira. Tak snad nějaké uvidíme :).

Na fotkách se můžete podívat na náš záchod, či koupelnu anebo na déšť s kroupy, který nám trošku zavlažil půdu.

Patricie Švůgrová

Mise v Africe Mise v Africe Mise v Africe Koupelna v Ugandě Záchod v Ugandě

Komentáře

Češka v Ugandě
Prales s opičkama a mše v místním kostele – Češka v Ugandě: 8. díl
Češka v Ugandě
Jak reagovaly děti na nové oblečení a hračky? – Češka v Ugandě: 3. díl
Češka v Ugandě
Vím, že se do Ugandy vrátím! – Češka v Ugandě: 10. díl