Tak jsem se opět vydal za florbalovým poznáním do Asie. Teď však ne jen na výlet, ale možná na delší štaci. Tím jak se mé studium dostalo ke svému konci, přišla nová výzva. Mohl jsem zůstat hezky doma v Praze a začít makat jako koncipient hodně hodin za málo peněz. Na to jsem se však necítil a tak jako vždy, jsem se rozhodl hledat vlastní cestu.
Florbal v Číně je teprve na svém počátku, ale trh 1,3 miliardy lidí je tak zajímavý, že i kdyby ho začalo hrát jen zlomek promile čínské populace, bude to něco obrovského. A u toho bych chtěl být. Proto jsem se vydal do Šanghaje pracovat pro CFD – China floorball development center.
Věci se domlouvaly asi půl roku. Dostat přes čínskou byrokracii pracovní povolení a vízum není žádný med ani krátká trasa. Nakonec to ale vše do sebe jaksi zaklaplo a já mohl 28. července letět vstříc Šanghaj.
Musím se přiznat, že čím blíž můj odlet byl, tím méně se mi chtělo. Za 5 let studia v Praze si člověk utvořil takové vazby, které není lehké opustit. Jeden zjistí co má, až teprve když to ztrácí. Věci by však stejně nezůstali stejné a tak je třeba se změně poddat a ne brečet nad tím, že nic není jako dřív.
Na svou cestu do Číny jsem vzal i zavazadlo plné florbalového vybavení Salming, kdyby se třeba čínským florbalistům tahle česká florbalová jednička zalíbila. Věděl jsem, že zavazadlo navíc mě bude něco stát. Nevím proč, ale pořád jsem kalkuloval s částkou 60 euro. O to více mě vyděsilo, když jsem se v předvečer odletu dozvěděl částku 150 euro. Zatnul jsem zuby a bral to jako investici. Na letišti jsem to usmlouval jako zavazadlo se sportovním náčiním, tak mi to skrouhli na lidových sto éček. Pohodový noční let vystřídalo nepohodové zjištění, že moje Salming bagáž se mnou do Šanghaje nedorazila. Poprvé v takové situaci, jsem hledal někoho, na koho bych se mohl obrátit, avšak v Číně člověk s angličtinou moc nepochodí a tak poté, co si mě letištní pracovníci přehazovali jako horký brambor, jsem se konečně dostal k nějaké přepážce, kde jsem jim mohl sdělit, co mě trápí. Fungovalo to tam přesně, jak si z vyprávění rodičů představuju socialismus. Tři lidé za přepážkou a nepracuje ani jeden. Po hodině a půl co jsem měl v řadě před sebou jen dvě osoby, došlo i na mě. Stačilo jen vyplnit formulář a bylo to. Jak snadné.
V letištní hale mě už čekala zaměstnankyně CFD Joy, která mi pomáhala vyřídit všechny mé náležitosti s příjezdem spojené. Zlatá holka, nebylo toho málo. Chudák, měla strach, jestli jsem vůbec doletěl, když jsem více než hodinu po přistání letadla pořád nevylézal z výstupní brány a já ji neměl jak dát vědět. Všechno nakonec dobře dopadlo a já stihl ještě večerní hostinu se svými novými kolegy. Asijské jídlo se opět ukázalo jako vynikající a všem gurmánům mohu tuto zemi směle doporučit.
Bydlení mám zatím jen provizorní a to u šéfky CFD doma. Má velký dům, asi 6 místností, tak jedna je teď má. Ke konci srpna bych už měl bydlet ve svém, ale to je teď prý v rekonstrukci, tak se uvidí, jak to nakonec bude. Člověk se musí naučit, že Číňanům se moc nedá věřit a vše je nakonec jiné, než slibovali.
Zítra mě čeká první pracovní den, tak uvidíme, co z toho, co mi naslibovali, opravdu platí a co vlastně budu dělat. Snad se mi podaří vstát, protože jsem zatím oba dny, co tu jsem, spal do 12. Teď je na čase se tu trochu zabydlet a začít poznávat Čínu a Šanghaj. Myslím, že to bude bohatá studnice příběhů a dobrodružství a já je budu moct přes čínskou internetovou cenzuru sdílet.
A bagáž se nakonec našla. Dorazila ještě ten večer a vypadá to, že by z toho mohlo být i solidní bolestné od pojišťovny. Nečekal jsem, že se 100 euro zhodnotí tak rychle.
Jste-li zvědaví, tak sledujte celé mé putování za florbalovou Šanghají.
Komentáře
Vždy jsem hledal co my, Češi, máme, ostatní ne a já to mohl nabídnout světu. Zjistil jsem, že je to florbal, ve kterém jsme špička a teď díky němu prolétávám svět.