Čas v Číně začíná nějak rychle utíkat. Nevím, jestli to je tím, že dny utíkají rychleji, když člověk 5x týdně chodí do práce, nebo tím, že se blíží termín mé poslední státnice. Tak či tak se mi tu začíná líbit a na věci, které mě na počátku netěšily, jsem si už zvykl, nebo vyřešil. Jednou z nich byla cesta do práce na kole, která se dala srovnat s adrenalinovými sporty. Kolo jsem pro bezpečnost (a pohodlí) vyměnil za taxíky, které jsou tu super levné. Člověk tak jde mimo klimatizaci jen maličké úseky a to už se vydržet dá. Udělal jsem si trochu režim a začal jsem chodit do místní posilovny, protože až příliš mnoho lidí, nezávisle na sobě, mi v ČR řeklo „ tys nám nějaké přibral ne?“. Našel jsem si tak pohodovou posilovnu asi 150 metrů od svého prozatímního bydlení u šéfky. Je to fajn místo, které je asi teprve měsíc otevřené. Běloch tam budí rozruch a všichni na mě koukají. Ale zároveň se všichni chtějí kamarádit. S angličtinou je to sice pro ně trochu problém, ale vždy je utěším tím, že jsou na tom lépe, než já se svou čínštinou. Na té se snažím trochu pracovat, ale starosti s veřejným právem mi to nedovolují tolik, jak bych si přál a bylo by třeba. Každopádně si mě oblíbila jedna z trenérek, která sice neumí anglicky, ale o to radši mi píše přes WeChat (čínská obdoba Facebooku), kdy zas zavítám do jejich fitka. Tahle komunikace je mnohem snazší, protože aplikace krásně překládá do čínštiny a angličtiny.
Stihl jsem se už sejít i s krajany. Na WeChatu je Československá skupina, kde se republika nikdy nerozpadla. Pozvání na posezení u českého piva zatím bohužel, kvůli studiu, musím odmítat, ale zavítal jsem alespoň na jeden fotbálek. Šéfuje to Tomáš z Prahy. Ale moc z Prahy vlastně není. Ve 13 se odstěhoval s rodiči do Washingtonu D.C., kde asi 15 let žil a teď už nějaké roky pracuje různě po Asii. Hráli jsme proti místnímu týmu Číňanů, ale na evropský fotbalový um byli krátcí. Zvítězili jsme 5:3. Asi jsem to moc nekazil, protože jsem si vysloužil pozvánku na příště a ještě zápis na soupisku do ligové sezóny, která prý začne v září. Tak jsem musel až do Šanghaje, abych nastartoval svou fotbalovou kariéru.
A co se florbalu týče, konečně jsem se dostal k trénování. V práci mám za úkol sestavit nějaký program pěti úrovňového vzdělávání ve florbale. Je to vždy určitý počet lekcí, po kterém má přijít test. Něco jako páskování v karate. Moje námitky, že ve florbale to tak nefunguje a tréninkovou jednotku je třeba šít na míru podle věku a úrovně hráčů, zamítli s tím, že v Číně to je jinak. Trénink s dětmi mě o tom už nepřesvědčil. Děti jsou všude stejné. Musel jsem jim hodně věci ukázat, jak dělat jinak. Ale není se čemu divit. Mých devět let trenérských zkušeností je o proti jejich těžkým začátkům prostě znát. Libí se mi však, že tu můžeme dělat opravdové pokroky. Už druhý trénink měl mnohem větší úroveň a údajně se to rodičům dost líbilo. Člověk si ale tady nemůže být nikdy jistý tím, co mu kdo říká, a tak si raději počkám, zda budou děti i nadále chodit a zda budou přibývat. To bude teprve známka toho, zda jsou ony a jejich rodiče spokojení.
Opravdovým testem však bude liga, kterou chceme od září nastartovat a společně s ní i fungování Šanghajské florbalové asociace, kterou mám za úkol připravit. Mám nějaké návrhy v hlavě, tak věřím, že to přes čínské šéfy projde a nechají si konečně taky trochu poradit. Ta jejich nátura je na tom všem nejtěžší, ale zároveň je to výzva. Jakmile to tu dáme pořádně do pohybu, bude to obrovské, tak jako všechno v Číně.
Komentáře
Vždy jsem hledal co my, Češi, máme, ostatní ne a já to mohl nabídnout světu. Zjistil jsem, že je to florbal, ve kterém jsme špička a teď díky němu prolétávám svět.