Zjistil jsem, že už je to nějaký pátek, co jsem napsal nějaký blog. Respektive pár měsíců. Nevím čím to, jestli tvůrčí krize nebo se mi vše zdá už za toho skoro půl roku normální, že mám pocit, že to nestojí ani za sdělení. Ale rozhodl jsem se, že se polepším. Byl to totiž můj strejda, který mi na přednášce v Havířově o životě v Asii veřejně vyčetl, že už je to 6 týdnů, co se žádný nový příspěvek neobjevil. A to už je taky více než měsíc pryč.

Za tu dobu jsem toho stihl hodně. Zabydlel jsem se v Šanghaji, začal ji více poznávat, našel jsem si kamarády jak České, tak zahraniční a i čínské. Začal jsem se prát s čínským písmem a snažím se pracovat na své čínštině. Ale hlavně se mi podařilo udělat pokroky v místním florbale, kvůli kterého tu vlastně jsem. Už jsem se docela etabloval v místní florbalové komunitě. Mapuji rozvoj tohoto sportu a alespoň v Šanghaji, ho hraje opravdu plno dětí. Školních týmu je spousta a pak je pár klubů organizovaných mimo školy. Kvantita by tady po začátek byla, ale kvalita je opravdu nízká. Většinou se hraje bez brankářů a to i přesto, že se mi aspoň na našich turnajích brankáře podařilo povinně zavést. Pokud však turnaj pořádá někdo jiný, uvidíte v bráně vždy hráče s hokejkou. Zpravidla toho nejrozměrnějšího. Bojuji s tím však dále a snažím se trpělivě a postupně všem ukazovat, že hra s gólmany má úplně jiný ráz. Další kapitolou jsou pak rozhodčí. Prostě neznají pravidla a to třeba i ta základní. My však pořád děláme na rozvoji. Školíme, vzděláváme, radíme. Krok za krokem.

A tak zatím za největší úspěchy považuji uspořádané akce. První byla v listopadu a jednalo se o mezinárodní florbalový turnaj pro dospělé. Z mnou plánované malé akce udělali mí čínští kolegové v podstatě monster akci, o které přijela udělat reportáž i celostátní televize CCTV5. Ta pak byla odvysílaná v hlavním zpravodajském čase a tak se dá předpokládat, že v miliardové Číně ji vidělo více lidí, než žije v celé České republice. Pro mne však bylo nejdůležitější, že se akce povedla bez větších problémů a účastnici mi pak bezprostředně děkovali za skvěle zorganizovaný turnaj. I na základě toho se teď chystáme na konci dubna, přesněji o víkendu 22. a 23. dubna uspořádat ještě větší turnaj s ještě větší mezinárodní účastí. Už přislíbili účast korejské i japonské týmy. Tak pokud toto čte nějaký florbalový nadšenec, vyzývám Tě, abys zmobilizoval svůj tým a byl našim historicky prvním evropským týmem!

A tou druhou akcí, na kterou jsem nejpyšnější, je založení první čínské florbalové ligy. Je to zatím zcela v plenkách a odehrány jsou teprve dva ligové turnaje, ale já pevně věřím, že liga bude jen vzkvétat. Abych to upřesnil, tak to není florbalová liga, jakou známe z Čech. V Číně není prozatím vůbec žádná sportovní kultura a tak pojem liga jim v podstatě nic neříká. Taky mne to stálo obrovské úsilí a hlavně pevné nervy, abych přesvědčil svou nadřízenou, že liga bude fungovat a má smysl.

Jak jsem upravil pravidla čínského florbalu

Hrajeme systém 3+1, což znamená, že místo 5 hráčů a brankáře (5+1), máme v poli jen tři hráče. Má to hned několik významů. Jednak je mnohem jednodušší sestavit takovýto menší tým, zadruhé většina místních hřišť nemá regulérní rozměry 40 metrů na 20, jak vyžadují regule pro oficiální florbalové zápasy. No a v neposlední řádě je hra tři na tři opravdu velká zábava. Padá hodně gólů, hráči jsou mnohem více na míčku a všechny to o to více baví. Tak doufám, že je to bude bavit čím dál více.

I ligový systém jsem musel upravit. Nehrajeme každý tým s každým dvakrát a pak to vyhodnotíme. Číňany teprve učím, že je nějaká pravidelná soutěž a s jejich spolehlivostí by se stávalo, že by třeba některé ligové kolo vynechali. Proto je každé ligové kolo malý turnaj. Herní systém se upraví podle počtu účastníků a týmy dostávají body do dlouhodobé tabulky podle umístění na turnaji. Takže je to vlastně i motivace účastnit se každého turnaje, protože se pak bodové manko špatně dohání. Uvidíme, zda se podaří tuto ligu dlouhodobě udržet a postupně ji kultivovat k obrazu evropských florbalových lig. Pokud ano, budu nesmírně pyšný, že jsem mohl být tím, kdo založil florbalovou ligu v Číně.

Házeli na mě nože a já málem potil krev

No a aby to nebylo jen o florbale, vydal jsem se před pár dny do cirkusu. Čínské cirkusy jsou vyhlášené. Pokud si představujete něco ve smyslu Cirkus Humberto nebo šapito od starého Berouska, naprosto se pletete. V čínském cirkuse se nesází na exotická zvířata a opilé klauny, ale na precizní gymnastická vystoupení. Byl jsem ohromen flexibilitou místních vystupujících, ale i nápaditými choreografiemi. Přišel do konce i kouzelník a na závěr i vrhač nožů.

Ten nejprve na ukázku trefil nožem pár terčů a praskl pár nafukovacích balónků a pak vyslal svého pomocníka do obecenstva najít dobrovolníka. Rozhodně jsem tomu dobrovolníkovi nezáviděl. Je mi jasné, že místní vrhač je profík a hází nožem denodenně, ale zároveň mi je jasné, že je to jako se džbánem: pro vodu se chodí, dokud se ucho neutrhne. A tak věřím, že i když se člověk 1000x trefí do terče, jednou to nevyjde. A to je pak pešek se účastnit.

No a jak si pomocník hledal oběť, pozastavil se i u mě. Znáte to, snažíte se koukat jinam, aby si vás osoba nevšímala, jako při zkoušení na střední škole. Ale čím více se snažíte, cítíte učitelovi oči, jak se vám zarývají přímo do kůže. Nevydržel jsem ten tlak a (ne)dobrovolně jsem se vydal s pomocníkem vstříc k pódiu. Vrhač nožů mi nejprve na pódiu ukázal své nože. Doufal jsem v plastové atrapy, ale zklamaně jsem zjistil, že by s těmito parádami mohl krájet Horst Fuchs rajčata v teleshopingu. Nebylo cesty zpět a tak jsem se svěřil do rukou cirkusového umělce s důvěrou v jeho dobrou mušku. Na klidu mi nedodal ani jeho pomocník, který mi kladl s kamennou tváří na srdce, abych se v žádném případě nehýbal. Aby toho nebylo málo, zakryly mi hlavu kabátem a já poslepu jen nahlas oddychoval a chtěl to mít rychle za sebou…

S tepem 160 čekám, až uslyším ránu do desky, ke které jsem rukama připoután.

Prásk!

Žádná bolest.

Pomocník mi na chvíli odejme kabát a já se koukám na zabodnutý nůž kousek od hlavy. Opět mne zahalují a já zhluboka polykám.

Prásk!

Prásk!

Dvě rány. Jedna opět vedle hlavy a druhá vedle nohy. Už mi to opravdu není příjemné. O to více, když mi pomocník podává nafukovací balónek, abych ho stiskl koleny. Jestli jsem opravdu nikdy nechtěl, ať po mě někdo hází nože, tak o to více jsem nechtěl, aby mi mířil do rozkroku. Věřím však, že je to poslední hod.

Prásk!

Balónek praskl a já jsem neporušen. Odpoutávají mi ruce a já jsem vysvobozen. Přežil jsem. Cítím se jako hrdina a celý sál mi tleská. S elánem znovuzrozéného si potřásám rukou s vrhačem i s jeho pomocníkem a cítím, jak mám na nich studený pot. Potlesk mne vyprovází až do usednutí na mé místo. Následuje pak už jen jedna gymnastická sestava a představení končí bouřlivým potleskem.

Mí kolegové mne plácají po ramenou a já mám radost, že jsem nejen celý, ale že jsem se mohl i na té zábavě účastnit. Když pak po vystoupení navštívím toaletu, někteří diváci mne poznávají a oceňují mou odvahu.

O to pak větší zklamání mne přepadlo, když mi má japonská kamarádka svěří, že na mne žádné nože nikdo neházel a vrhačů pomocník je z bezprostřední blízkosti jen zabodával vedle mě. Cítím se prvně jako blbec, ale nakonec uznávám, že to byl opravdu dobrý fór.

Komentáře