Tak jsem zas v Šanghaji a teď už to opravdu začíná. Smlouva je podepsaná do konce července 2017 a do Česka se podívám nejdříve na Vánoce. Spousta lidí mi říkala, že to budu mít těžké a že to málo kdo v Číně tak dlouho vydrží. Ale jak jsem řekl svému dědovi „Dědo, kdo jiný by to měl vydržet, když ne já?“, takže věřím, že to tady zvládnu a ještě u toho tady rozjedu místní florbal na velkou úroveň.
Z Česka jsem odletěl 28. září. Upřímně se mi moc nechtělo. Byly to docela intenzivní tři týdny doma. V Havířově i v Praze jsem se viděl se spoustou lidí, kteří mi v Číně chybí a tak jet zase pryč nebylo lehké. Zvláště když smsky do Číny jsou drahé.
Kadeřník a služby v Číně
Před odjezdem jsem si musel zařídit ještě pár posledních věcí, jako třeba nechat se ostříhat. Člověk si řekne, že banalita, ale upřímně, komu se chce k holiči v Číně, když čínsky neumíte skoro ani slovo a služby v Číně jsou obecně … řekněme nic moc. A není to jen má hrůza, ale celkem i nedávné téma na Wechatové (čínská obdoba facebooku) skupině Češi a Slováci v Šanghaji, kde krajánci sdíleli své dobré i špatné zkušenosti s místními kadeřníky. Zvláště dámy nebyly s barvením moc spokojené. Rozhodl jsem se nesvěřit své kadeře do rizika a den před odjezdem zkrátit sestřih. Bylo mi řečeno, že do Vánoc by měli vlasy vydržet krátké, tak neponechávám nic náhodě a čínským nůžkám. Poslední pivo s kamarády z práv, spánek a druhý den vstříc letišti, krátký přestup v Curychu a 12 hodin do Šanghaje.
Přílet do Číny a začínám pracovat
No a od té doby jsem se v podstatě nezastavil. V sedm ráno na letišti v Šanghaji celník pečlivě kontroloval má provizorní víza (viz 5. Díl) a já trnul, abych opravdu nezůstal někde na území nikoho v letištním terminálu. Celník dokola listuje v mém pasu jak v letáku ze supermarketu a přivolává si někoho na pomoc. Trochu trnu a představuji si, že asi tak nějak se cítili mí rodiče při každém přechodu hranic z Československého socialistického ráje. Zkušenější kolega však pánovi za přepážkou dobře poradí a jsem vpuštěn do Čínské lidové republiky. Jeden by neřekl, jakou radost to člověku může udělat. Číňané hledají cesty, jak se přestěhovat do USA nebo Evropy a my, dobrodruzi, se vydáváme do této rostoucí džungle, do země příležitostí.
Za bránou příletů mě už čekal odvoz a jedeme vstříc Songjiang, předměstí, kde pracuji. Jedu rovnou do práce, protože můj nový podnájem, který měl být zařízen, překvapivě ještě zařízený není. Nějak jsem s tím počítal. Odhodlán bojovat s časovým posunem v práci odmítám odpočinek na gauči a dávám se po třech týdnech opět do práce. Máme velký shon, o víkendu totiž začíná liga, kterou jsem s velkými těžkostmi a s mnohými úpravami nakonec prosadil. Jsem zvědavý, kolik nakonec dorazí týmů a hráčů. Rozhodl jsem se totiž, nebrat moc vážně údaje o počtu klubů a hráčů, které dostávám od svých spolupracovníků, a radši si udělat obrázek podle toho co vidím. Věřím svým očím a tak největší výpovědní hodnotu mají zážitky a fotky, které jsou snad pravé.
I přes práci jsem si konečně našel čas si jít zahrát s místními Skandinávci na čtvrteční trénink týmu Shanghai Sharks. Tým poskládaný ze švédských pracovníků, doplněný o další Evropany, pár Číňanů a tři hráče ze Singapuru. Překvapivě docela slušná úroveň, akorát je hala dost daleko od Songjiangu a tak se domů vracím až někdy po půlnoci. Svalová únava překonává časový posun a znaveně padám do postele.
Trénink a děti v Číně
V pátek odpoledne máme poslední trénink před historicky prvními zápasy našeho nově založeného klubu Shanghai Vikings. Je škoda, že trénujeme jenom jednou týdně. Věřím, že bych s těmi dětmi dokázal udělat velké pokroky. Takhle se nám to určitě také povede, ale přeci jen to bude trvat trochu déle. Vše to celé trochu komplikuje to, že neumím Čínsky. Většina z našich dětí sice chodí do mezinárodních škol, ale jsou pořád strašně malé.
Největší problém je asi jejich disciplína. Několikrát mě varovali lidé čínští i nečínští, že čínské děti jsou hrozné. Já si to ale nemyslím. Jsou sice hrozně rozmazlené, ale můžou za to jejich rodiče. Děti jsou všude stejné. Čínští rodiče se k nim chovají jako k svatému obrázku. Neustále své ratolestí obskakují, vše jim dovolí, nechají po sobě řvát a tolerují i výlevy hněvu, kdy si od svých dětí nechají naplácat. I jeden můj trenérsky kolega už ode mě dostal kázání poté, co se přátelsky zasmál tomu, když ho sedmileté dítě několikrát pláclo po zadku. Pro mě naprosto nevídané. Naštěstí už mám s trénováním mládeže bohaté zkušenosti a tak si tyto malé hráče nepřipouštím k tělu a snažím se v nich postupně budovat řád a morálku hodnou sportovního oddílu. I k mému překvapení, to zatím jde celkem slušně a to i bez čínštiny. Až se naučím, budou ostatním příkladem.
První turnaj
Po tréninku do noci chystáme naši arénu. Vše musí být perfektní. V Číně je často forma více než obsah. Opět se do postele dostávám až po půlnoci a s vidinou brzkého ranního vstávání. Turnaj na štěstí probíhá hladce. Úroveň není valná. Florbalisti do 8 let míčky jen odpalují, než aby předváděli dovednosti, hrají 5 na 5 a rodiče i trenéři po nich pokřikují jako gambleři se sázenkami v ruce na chrty. Srdce metodika pláče. Navíc doposud nebyli zavedení brankáři a tak vždy je jeden hráč (většinou ten, který zabere co nejvíce místa) na hlídce u brankové čáry. Je tu práce jak na kostele! Vše pozoruji z role rozhodčího a pomáhám s těžkými začátky své kolegyni v rozhodcovské dvojici, která dnes píská poprvé. Ještě tu ze mě nakonec bude i rozhodčí, když sleduji kvalitu ostatních sudích. Dětí je spousta. Některé týmy mají i 20 hráčů, což je při hracím čase 2×10 minut příliš. Avšak i přes tyto nedostatky se zdá, že si děti turnaj náramně užívají a jejich rodiče i přes některé prohry mají také úsměv na rtech.
Druhý den si to celé zopakujeme, akorát pro starší děti. Kvalita už je trochu lepší, ale pořád bych to nazval jen odpalováním. Pomyslnou vlajku florbalu přes víkend alespoň z části udržuje tým FCP, tvořen převážně dětmi Švédů a Finů. Ve všech kategoriích nakonec FCP vítězí a jednoznačně ovládnou hrací víkend. Nutno podotknout, že ani ne tolik svým umem, jako spíše neumem ostatních, ale možná jsem jen moc kriticky. Suma sumárum je to však pozitivní, někde se začít musí a je tady na čem stavět. Navíc s trochou píle a času budou naši malí vikingové časem nejlepší. Začnu však asi těmi gólmany.
No a jeden by si už 4 dny po příletu odpočinul, ale zítra mě čeká první florbalová hodina v jedné mezinárodní škole v Šanghaji a odpoledne v pár set kilometrů vzdáleném Hangzhou. Rychlovlak by měl zajistit, že to stihneme. Tak snad v úterý, pokud nebudu běhat po prohlídkách bytů. Rád bych už měl svůj.
Komentáře
Vždy jsem hledal co my, Češi, máme, ostatní ne a já to mohl nabídnout světu. Zjistil jsem, že je to florbal, ve kterém jsme špička a teď díky němu prolétávám svět.