Čím víc se blížil den, kdy jsem se měla rozloučit s mou ugandskou rodinou, tím víc jsem si užívala každou společnou chvilku s nimi. Čas, který se mi ze začátku tak vlekl, teď běžel jak splašený a já začala vnímat vše, co jsem se za ten měsíc naučila a co vše mi to dalo.
Mentalita lidí je tady diametrálně odlišná než doma a zrovna, když jsem si na ni zvykla a naladila jsem na stejnou vlnu, tak je čas zvednout kotvy. Jelikož jsem 99% svého času trávila s dětmi, největší rozdíly jsem viděla právě u nich. Děti, nezkažené dnešní dobou tabletů, smartphonů a počítačových her, které lítají kolem domu bosé, hrající si třeba s kamenem a provázkem, co někde našly a stavějící si draky z igelitové tašky a klacků. Jejich nadšení se učit by zaskočilo kdejakou učitelku. Nikdy jsem se taky nesetkala s tím, že by jen náznakem protestovaly proti každodennímu jedení stejného jídla – rýže, posha a fazole.
Děti už poslední dny začaly vnímat můj blížící se odchod, ale nijak tragicky to nebraly, stále věří, že jedu jenom na jakýsi prodloužený víkend a zase brzo přijedu. Na častá loučení jsou bohužel zvyklé, soudě podle knihy dobrovolníků, kterou mi Jorem dal, abych napsala poslední slova před tím, než odejdu, se tady dobrovolníci střídají jak na běžícím páse. Výjimkou byl ale Richard, který ke mně měl asi nejblíž a byl rozhodnut, že chce jet se mnou domů. Jeho hlavní důvody prý byly, že chce poznat moji rodinu, mého přítele a vidět sníh, který jsem mu ukazovala na fotkách. Dětem z Wainah prý bude pravidelně volat. No, plán to byl krásným, ale bohužel. Být však starší a zajištěnější, asi bych si ho přibalila k mým suvenýrům z Afriky…
V den mého odchodu ukápla nejedna slzička a já se definitivně rozhodla, že bych se sem ještě jednou chtěla vrátit. Nejspíš už ne jako dobrovolník, protože vedení tohoto malého sirotčince na mně neudělalo moc dobrý dojem, ale třeba už jen jako teta z Česka, co se cestou staví je pozdravit a pořádně pomačkat.
Po opuštění Wainah jsme se s Marií přemístily do Kampaly, kde jsme se sešly s kamarády z raftu. Kampala je obrovská metropole, město, které nikdy nespí a absolutně nezapadající do ugandského standardu. Míjíte zde do nebe se tyčící budovy, krásné parky, ulice plné barů, restaurace a diskotéky, které by cenami mohly konkurovat vybraným podnikům na Václaváku. Jednoduše obrat o 180°. Celý víkend jsme byly v jednom kole a tento stav alespoň zaměstnával moji mysl natolik, že jsem nemyslela na skutečnost, že mě v neděli čeká ještě loučení s Marií. Spolu jsme si začínaly být docela blízké a navíc to loučení s mým dočasným domovem, Ugandou. Nedělní večer totiž hodlám strávit v autobuse cestou vstříc novým zážitkům. Konečná stanice Rwanda.
O genocidou postižené Rwandě vám ještě napíšu! Mimo to se tak můžete ještě těšit na keňské zážitky, které do teď byly jen na Facebooku.
Patricie Švůgrová
Komentáře
Od mala jsem věděla, že chci alespoň na chvíli odjet a pomáhat dětem v zemích, kde to opravdu potřebují. Už jsem zažila Východní Afriku a uvidíme co bude příště.